Smělé plány nabíraly
konkrétních obrysů. Z pěti lidí jsme zůstali tři ale na poslední chvíli se
podařilo zajistit Dana. Fajn, vše v klidu. V pátek po šichtě vyjedem,
v sobotu před obědem jsme tam. Odjezd,jako už tradičně se o něco zpozdil.
23:15- odjíždíme směr Itálie. Trochu se pozapomnělo na startovní
foto nevadí-fotíme v Olomouci, kde jsme zakoupili dálniční známku. Asi do
dvou hodin řídí Zdeněk Na poslední chvíli se nám podařilo koupit i plnou
propan-butanovou láhev. 2:35- řídí již Robert a následuje
první kufr- zajeli jsme do Jindřichova Hradce, ale chyba byla rychle
odstraněna a uháníme dále na Dolní Dvořiště.
4:30- proclení proběhlo hladce a Zdeněk stačil zmaturovat z lepení
dálniční známky.Největší obavy z cesty přes Inzbruk a ze stávky na sedle
Brener se ukázaly jako neopodstatněné. Inzbruk jsme projeli jako nůž
máslem a jízda přes Brener byla taky plynulá. Asi v 9.30 však sjel
Olda špatně do Bolzána a násle-
dovala 40.min. okružní jízda městem.
Po rozmotání tohoto dopravního uzlu se nám podařila najít i dlouho
očekávána cesta směr Sella, kterou jsme vyhlíželi prakticky již od
Breneru. Asi ve 13.00 jsme spatřili první skalnaté vrcholky Dolomit.
Zastavili jsme okouzleni v malé vesnici asi 10 km od Passo di Sella . „To,to je stěna! To je maso!" Foťáky cvakaly jako o život. Okouzleni rozměry Dolomit jsme ve 14.35 vystoupili v Passo Sela a šli se podívat do místního obchůdku, kde, podle Montány,měl být plánek místního lezeckého sektoru. Nic jsme nenašli, v obchodě byla jen spousta suvenýrů a nějaké turistické průvodce jsme taky spatřili, avšak ten náš nikde. Nevadí, půjdeme se podívat po svých, má to být asi 400 m pod sedlem. Tak to popisoval R.T. v Montáně. Ten od nás dostal nadávek.
Prošli jsme se asi 2 km podél skal a zpět po cestě nahoru, ale žádný sportovní sektor s převisy 10 m dlouhými a rájem svišťů jsme nenašli. Potkali jsme pár lezců, kteří lezli delší klasické cesty. Pěkné plotny, občas nějaký převis:"Jak je to asi jištěné? Šel bys do toho?" Nejčastější komentáře na dané téma. Vrátili jsme se k autu a sjeli na vyhlédnuté místo , kde by se dalo přespat.A hele, závora, že by tady byl onen sektor? A taky že ano. Rozhodně to není 400 m pod sedlem, ale našli jsme, co jsme hledali. Spaní dobré, našli jsme celkem obstojné fleky na stany, voda kousek a vedle ní sektor s převisy jako v Massone.
Po krátké večeři vyrazil Robert s Oldou, s lezečkama a s Radegastem v ruce ošahat si místní matroš. Vyzkoušeli pár nástupů cest, uviděli první sviště, kteří vypadají spíš jako malí medvídci, a vrátili se zpět k autu. Pak už to šlo ráz naráz. Začalo pršet, rychle postavit stany a nezbylo, než jít spát. Večer a nad ránem nás probudil déšť a prudký vítr, to nám to pěkně začíná.
Ráno jsme vstali poměrně pozdě, jako vždy. Počasí nám dvakrát nepřálo.
Než jsme se stačili dát do provozuschopného stavu: snídaně, hygiena-
někteří, bylo hodin, jako na kostele. Chtěli jsme se vydat na Feratu
Possnecker- Klettersteig. Dan ji již jednou absolvoval, takže víme kudy
kam. Vyjeli jsme autem na Paso
di Sella (2240 m) a vydali se směrem k
nástupu.Z průvodce jsme vyčetli, že pochodový čas je asi 10 hodin. V 10.30
Oldovi nepřipadalo vhodné, vzhledem k počasí, pokračovat dále. „ Nepůjdeme
se podívat jen k nástupu, ať víme zítra kudy kam?" Po asi půl hodině
bloudění suťovištěm,Dan našel zkratku, která bohužel vše prodloužila o
další půlhodinu. Konečně jsme dorazili k nástupu. Vodící lano se ztrácelo
v mlze. Po startovním foto jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Úspěšně se
nám, i přes některé obtíže-zamrzlé, zledovatělé lana, vodopádky ve výstupu
, silný vítr-podařilo
zdolat vrchol Sellaspitze (2941m) Při krátké zastávce na jídlo se nám
podařilo odolat útoku opruzujících vran- dojížděčů.Přes vrcholy Piz
Gralba (2974m),Piz Miara (2965m) a Piz Beguz
(2972m)jsme pokračovali dále. Nezvyklí rozměrů Dolomit jsme po čase začali
pochybovat, zda jdeme spráně. Když něco nevím, tak se zeptám. Na lidu-
prázdném vrcholovém platu jsme potkali dva Italy, kteří nám pomohli jako
mrtvému zimník,protože sami vypadali, že se ztratili. Poradili nám cestu
napříč masívem Sella,přesně tam, kam jsme my nechtěli. Po čase se nám však
podařilo najít ten správný směr. Našli jsme sestupovou trasu na které
leželo spousta balvanů, za prvé fotogenických a za druhé plné boldrových
problémů, které zvaly k vyřešení.Když tu jeden problém vyvstal. Dan zjistil
, že se mu jedna bota začíná párat.Než jsme došli do cíle, byla zcela
roztržená. Nejtěžší úsek cesty byl výstup zpět do sedla pro auto. Do kopce
nás hnala myšlenka na Radegast uskladněný
v kufru auta. Pak už to šlo
ráz na ráz. Sjet na odpočívadlo, uvařit, pojíst, postavit stany. Uvařili
jsme čaj,který chutnal spíše jako semtex. Zahráli jsme karty a tradá
spinkat.Další ráno nás čekal rest den.
Program odpočinkového dne měl být následující.Zjistit v kempu počasí
na další dny. Najít nástup Feraty na Marmoládu a Feraty
Via Delle Trincée,
zjistit kolik stojí lanovka na Marmoládu a nakoupit
chybějící vybavení na další dny.
Na recepci v kempu v Canazei
jsme zjistili, že následující den má být počasí ještě lepší než dnes.
Vzhledem k tomu, že jsme v podstatě nevěděli, jak má být dnes, nás i tak
tato zpráva potěšila.
Nástupy cest jsme našli okamžitě, jelikož byli oba na stejném místě.
Cena za lanovku nás příliš nepotěšila, ale rozhodli jsme se, že se
pokusíme usmlouvat slevu na ČHS. Času bylo nazbyt, unavení po včerejším
vyčerpávajícím dni se nám nikam nechtělo, jen Dan vyrazil podívat se na
nástup feraty zblízka. My jsme zvolili variantu úklidu v kufru a zbavili
jsme se tří plechovek Radegastu. Po návratu Dana jsme se přesunuli zpět
na odpočívadlo pod Sellu a vyrazili se podívat na zoubek místnímu sektoru.
Cesty však byly nad naše síly, žádné úspěšné OS
se nekonalo, avšak pokusů
jsme měli spoustu pod přísným dohledem svišťů- medvídků- ha-ha-ha.
Podařilo se nám pár dobrých snímků. Pak následovala již
v podstatě
klasika- karty, semtex, spacák a mrtvola.
Toto byly zápisky přímo autentické, psané ještě za tepla na italské půdě. Následují strohé vzpomínky sepsané o půl roku později.
Ráno nás čekalo nemilé překvapení. Námraza a jinovatka jako na pozdim
v listopadu. Znamenalo to doslova polámat stany pokryté ledovou krustou
a
oškrábat námrazu ze skel auta.Následovala snídaně, na hygienu v tomto
způsobu léta, které se zdálo poněkud podivné, měl chuť jen málokdo, ale
vyzkoušet teplotu horského potůčku jsme nakonec byli všichni. Po skončení
této strastiplné procedury jsme vše včetně sebe naházeli do auta a
vyrazili směr Marmoláda.Otočit klíček, spojka, plyn, auto poskočilo jako
bychom přejeli nějaký kámen. Leč nebyl to kámen, ale Zdeňův ešus, který si
večer schval pod kolo, že si ho ráno umyje. Po dojezdu na parkoviště k
lanovce na Marmoládu,
se ho ještě pokusil srovnat, ale marně- ešus skončil
v popelnici. Zdeňka se však smůla nedržela dlouho. Když jsme si všichni
kupovali lístek na jednu jízdu nahoru, on dostal zpáteční za cenu
jednosměrného lístku. Při sestupu jsme ho samozřejmě patřičně zneužili,
dostal veškerou bagáž a železo a cestoval jako nosič lanovkou
a my šlapali
pěšky jen tak na volno.Tento den byl prostě super. Nádherný azur nad
hlavou, příjemná teplota, mírný větřík, nezasněžený ledovec krásně čitelný.
Následovala naše první zkušenost s mačkami, tedy naše (Olda,Robert,Zdeněk).
Dan byl v tomto ohledu v podstatě zkušený profík, leč na tomto výletu měl
místo maček ubohé alpinky, které se mu po 500m rozpadly a místo pořádné
obuvi měl rozpárané pohorky, do kterých se mu tlačil sníh všemi směry.
Výstup proběhl
v klidu, vrcholové foto a tradá dolů. Sestup vedl krátkým
hřebínkem na ledovec, na kterém jsme usoudili, že je v pohodě a tudíž se
nebudeme navazovat.V pohodě byl až do chvíle, kdy se opět přihlásili nebo
spíše nepřihlásili o slovo Danovy alpinky a pohorky. Dan upadl, po zadku
sjel asi 20m, přeskočil průrvu a asi tři metry pod ní se zastavil,
následovala záchráná akce v podání Roberta, která spíše připomínala
rybářské závody v nahazování lana. Ale i tuto překážku jsme překonali a
sestoupili k horní stanici lanovky, kde se odpoutal Zdeňa, my sešli dolů k
autu pěšky. Při vydatné večeři, při které bylo co oslavovat, vždyť jsme
pokořili nejvyšší vrchol celé naší expedice, padly další Radegasty,
osušili se stany a spácáky po předešlé noci. Čas rychle ubíhal a my
uvažovali, kde dnes přespat,abychom se nemuseli vracet na naše staré místo
a zítra ráno se opět vracet zde. Na nic jsme však nepřišli,následoval
odjezd a v podstatě příjemná klasika- postavit stany, uvařit semtex,
karty a do hajan.
Již včera na vrcholu Marmolády, odkud byl vidět překrásný výhled,
jsme si pro-
hlíželi protější hřeben, po kterém vedl cíl dnešního dne
Ferata Via delle Trincée.
Oproti včerejšímu dni následovaly hned dvě změny: sníh jsme vyměnili za trávu, trasa vedla zelenými loukami a stráněmi na kterých se pásla stáda ovcí, které svou přítomnost zviditelňovali trusem na turistickém chodníčku. A zatažená obloha. Sluníčko, na kterém jsme se včera tak vyhřívali, se dnes někam schovalo. Než jsme dorazili k nástupu na skalnatý hřeben spadlo i několik kapek. Těšili jsme se, jak si nafotíme a prohlédneme Marmoládu, ale z panorámat nebylo nic.Zato ferata byla velice zajímavá, místy značně exponovaná a velice vzdušná.
Čekala nás i další překvapení. V průvodci psali, že je nutné vzít sebou
čelovky. Měli jsme je, ale jaksi z povinnosti, takže nikdo nezkontroloval,
v jakém jsou stavu. Následovalo maličké bloudění v tunelech vykutaných ve
skále již za 1.sv. války. Správnou cestu jsme nakonec našli, hlavy si moc
neotřískali a dorazili jsme k bivaku,který bychom v českých zemích jen
těžko hledali. Po krátké svačince
a památečních fotografiích vyrážíme
dolů.Bylo už na čase, sputil se déšť a za-
čínalo pršet čím dál tím
víc. Když jsme dorazili k autu začaly padat i kroupy. Pravý čas opustit
Dolomity a vyrazit na jih za sluncem. Sbohem Dolomity, bylo tu krásně,
ale všeho moc škodí.Za rok nashledanou.
Celí promočení jsme se nasoukali do auta a vyrazili směr Arco.
Cestou nás však postihla mírná kolize.Temperamentní Italka vše prožívala
v pravdě po italsku, avšak dálniční policie nám ukázala, jak by to mělo
v civilizovaném světě chodit.
Z katastrofických scénářů o pokutách a
vyhoštění ze země se vyklubal zápis
o pjištění a škodách na vozidlech.
Potřesení rukou s muži zákona a mohli jsme pokračovat v jízdě.
Stihli jsme ještě zajet do nám již dobře známémho supermarketu,bylo
třeba nakoupit něco na oslavu, že jsme opět v Arcu a na povzbuzení do
dalších lezeckých výkonů.
Po příjemné noci, kdy bylo asi 19 C a nestavěli jsme ani stany, protože nám bylo horko jen tak ve spacácích, začalo ráno sušením věcí, úklidem auta, jeho přebalením k lezeckým aktivitám a plánováním, co provedeme v následujících dnech. Potřebovali jsme hlavně spáchat hygienu. Koupel v Gardě byla úžasná.
Další události se mi slévají v tok příjemných vzpomínek na týden
skvělého lezení, krásného lenošení s kamarády, ať už na pláži nebo ve
skalách. Zažili jsme opravdu velké vedro,červenec není vhodný na lezecký
pobyt v Arcu. Na skalách se nedalo vydržet neúprosné slunce, které nás
spalovalo na škvarky a v noci vedro, že jsme museli spát jen přehození
spacáky. Ale za ta dobrodružství to stálo. Ať už za noční jízdu na
"kozím dechu", který provozovali místní puberťáci, za finále ME, které
jsme strávili v místní hospůdce. Objevili jsme spoustu nového a užitečného
, co nám pomůže zpříjemnit příští výlety sem. V průběhu týdne přijela
skvadra z Havířova, takže bylo s kým pokecat. Ponorka nehrozila, vše bylo
v pohodě.
Dny plynuly až nastal poslední den. Ráno jsme si stihli zaboldrovat v
místním ráji šutrů. Opravili jsme reprobednu v autě a vyrazili směr Morava.
Cesta probíhala
v klidu až na uzávěrku silnice na Brener, takže jsme
museli použít dálnici. Na rakousko-české hranici nebo lépe řečeno už v
Čechách si Zdeněk spletl směr,
už jsem myslel, že jedeme opět do
Itošky, srdce zaplesalo, že nemusím do práce, ovšem byl včas zaražen
a poté, co si slavnostní kolečko zopakoval už nebránilo nic tomu,
abychom unavení dorazili domů.